Do Tater letos vyrážíme s Dráťákem jako předvoj před početnou Horoškolkou.
Pátek – Jedeme!
Scházíme se na hlaváku akorát na čas a stíháme dopít pivko, když přijíždí lehce zpožděný vlak. Naše obavy se nenaplňují a naše kupé je celé bílé a dokonce i genderově vyvážené.
Sobota – Nespi!
Kdo má těžší ráno?
Jedeme na čas a tak se z vlaku vypotácíme ve 4:43. Električka, cože v rouškách? V půl šestý sme ve Smokovci. Dáváme snídani a suneme se k Hrebienoku. Bágly sou nějaký těžký. Aha, sme jenom jedna dvojka, ale lana i matroš máme pro dvě. Na Hřebínku ještě konzultujeme počasí a i přes předpověď beze srážek vydlák zavrhujem. Pod Teryho chatou schazujeme bágly. Rozhodujeme se pro vylezení Koroszadovicze na Žlutou stěnu. Je to celkem rychlý a odsejpá to. Nic delšího ale dneska nepotřebujem. Sbíháme k chatě, kde chvíli vyjeveně čumíme a pak hledáme plácek na spaní. Dáváme si vepřový koleno s kaší a jdeme chrnět, ještě dřív než zhasnou.
Dráťák v klíčové délce Koroszadovicze.
Neděle – Pyšný
Budík kvičí ve 4:00. Soukáme do sebe snídani a balíme se. Vyrážíme směr Pyšný štít. Jihovýchodní žebro má být asi za 4. Chvíli se dohadujeme, které žebro to vlastně je, než si jedno vybereme. Oblíkáme se a jdeme zatím sólo. Začíná to trochu přituhovat a tak bereme lezky a lano na průběh. Vystřídáme se a po chvíli dolézáme k věžičce. Tady se mělo slaňovat? Nevíme. Věžičku oblejzáme a žlábkem vylejzáme na hřeben na sluníčko. A de se svačit. Hádáme, že sme tak ve třetině. Berem pohorky a střídáme se ve vedení. Ještě si trošku zalezeme a už si podáváme ruku na vrcholu. Čas máme dobrej a tak chvíli čekáme, jestli se rozfouknou mraky a ládujem se klobásou. Sestup má Dráťák naštěstí nastudovanej a tak scházíme na Jordánku a pak jakýmsi heckem kousek od našeho nástupu. Ta Jordánka teda vypadala ve směru dolu docela hustě. V chalupě nacházíme kopec spáčů. Ještě je na chvíli vyšťoucháme ven a dáváme si metodiku lezení v horách z rychlíku. Snad si to všichni budou moct vyzkoušet. Stěhujem se dovnitř a vyčkáváme na guláš.
Dráťák v klíčové délce Koroszadovicze.
Pondělí – Ladový?
Dnes už je program horoškolkový. Tři skupinky vyrážejí s cíli okolních vrcholů, drobotina pod Kubovým dohledem zůstává na skalkách v dostřelu chalupy. Já s Terkou a Emou vyrážím přes Pfinovu kopu na Malý Ladový. Kousek za kopou začíná pršet a tak scházíme suťovým žlabem k Modrému plesu (nejvyšší pleso v Tatrách). Tam se na nás usměje sluníčko. Po svačině se odsouváme do chalupy. Řezin v doprovodu větší ratolesti opakovaně atakuje Koroszadoviczovu cestu na Žlutou stěnu. Opakovaně taky slaňují promočení až na kost. Dráťák s Marťasem a dalším náctiletým doprovodem zkouší jakousi cestu na Sněhový chrbát. Po nějakém tom moknutí se jdou mrknout na Ladový štít přes Ladového koně. Předpověď na další den neslibuje lezení. Ale já mám nápad… Rád bych se podíval do Javorové doliny a tak mě napadá takový delší pěší okruh.
Začíná kapat.
Úterý – Šlapej
Ráno je zataženo a na lezení nemá nikdo drajv. Nakonec přemlouvám Marťase a Tondu pro svůj plán. Odhaduju to tak na 10 hodin, takže se snažíme co nejdřív vykopat. Vyrážíme směr Sedielko a doufáme alespoň ve výhledy do severních stěn Javoráku. Vršky sou ale v mlze a tak toho moc nevidíme. Scházíme dolinou a střídavě poprchává. Zacházíme do lesa a v přístřešku dáváme voraz a oběd. Kdo dá nejvíc shybů s batohem? Samozřejmně Marťas. Scházíme ještě kousek a bereme fiknu. Ta nás pohodlně kopne ze zelené na modrou a už si to štrádujeme do Kopského sedla. Medvědi se asi napásli dost borůvek, soudě podle jejich pozůstatků uprostřed cesty. I my si dáváme borůvky a maliny na posilněnou. V Kopském sedle si na chvilku sedáme a frčíme na Brnčálku. Vápno zase střídá žula. Dáváme rychlé občerstvení a vyrážíme směrem Baranie sedlo. Cestu pod Čierný štít si pamatuju jen matně. Před řetězama si bereme helmy a jdeme sice po mužíkách, ale nejspíš horší cestou než nejlepší. Míjíme Čierný štít a stoupáme sypající se sutí do Baranieho sedla. Už máme celkem v nohách a je vidět, že tma se blíží. Závěr je i trochu lezení, řetězy, které tam patrně kdysi visely, jsou na hromadě. Konečně sedlo. Sbíháme dolů a u chaty jsme dost přesně v 7. Dáváme ještě rychlou koupačku v plesu a večeře už je na stole. Zítra má být snad ještě hůř, tak si dáme voraz. Ostatní se zvládli projít po dolině, či trochu polízt na přilehlých skalkách a nebo se prospali.
Brnčálku necháváme za zády.
Středa – Leje
Prší. Odehraje se pár výletů a hodně spaní. Marťas ráno projede tobogán až do Smokovce, musí nás už opustit.
Čtvrtek – Konečně hezky?
Mělo být hezky. Chystáme se různými způsoby dostat na Ladový. Řezin se tedy chystá s Vildou na Baranie rohy. Kuba opět s drobotinou v dostřelu přístřeší. Dráťák to bere s Emou a Matesem a Míšou přes Kopu, Já, Terka, Tonda a Danidlo jdeme rovnou na malý Ladový. Nacházíme to za mlhy tak nějak těsně. Vyrážíme a jde nám to celkem pomalu. Kus od vrcholu na sebe čekáme a klepem dost kosu. Dolejzáme nahoru a potkáváme se s Řezinem. Nakonec to vzali taky na Ladovej, Baranie rohy nebyly k nalezení a natož k vylezení. Dáváme sváču a scházíme přes Ladového koně. Konečně se vyčasuje. U chaty se rozloučíme a přejeme ostatním šťastnou cestu. Já s Drátem ještě přebalujem, přehodili sme si jízdenku a máme tady ještě resty. Batohy jsou sbalený a my uléháme v nosičskym přístřešku.
Pátek – Dlouhej běh
Budík kvičí ve 3:00. Ještě že jsme v přístřešku sami. Snídáme a vyrážíme. Jdeme podobně jako jsme scházeli z Pyšného. Ne že bysme to přesně trefili, a tak pod rouškou tmy trochu bouldrujeme.
Boulderujeme ve tmě.
Do sedla se dostáváme akorát když vychází sluníčko. Divadlo v Bielankách hrajou dneska parádní. Dlouho na to ale nečumíme a valíme do Téryho kuloáru.
Divadlo v Bielankách.
Puškášova cesta začíná kousek od jeho vršku. Nacházíme začátek a jdeme na to. Orientačně to je celkem v pohodě a gajdové tady navrtali dost jištění na to, aby se to dalo vylízt skoro bez friendů. My si jich teda pár radši založíme. Skála je tu krásně pevná. Dráťák přelejzá klíčový místo v plotně bez povšimnutí a já pak dávám komínek, kterej taky neni nijak extra náročnej. A je tu dolez.
Dráťák v druhé délce Puškáše.
Jsme zase na sluníčku a ještě není deset. Na Lomničáku nám tleskají, jako bysme vylezli Hokejku. Dáváme sváču a potkáváme gajdíka, co jde taky na Vidlák. Koukáme směrem ke Kežmaráku a hřeben zatnutý do Lomničáku vypadá famózně. Jdeme na to. Navazujem se asi na 15ti metrový lano a scházíme k začátku hřebene. I ten slez je celkem exponovanej. Vyrážim do první dýlky a sleduju gajda, jak se to má dělat. Spouštím se nad severní stěnu a expozice je celkem cítit. To nám po zbytek výpravy zhatí mraky. Gajdík nás pouští a chválí nás, že se dobře jistíme a nezdržujeme. To celkem čumíme. Lezeme souběžně a pěkně to odsejpá. Za chvíli slaňujeme a zase lezeme. Dolejzáme na Velkou Vidlovou Věžu. Dáváme tyčku a zase pokračujeme. Má nás čekat pětkové místo a málem sme se kvůli tomu přezouvali. Nakonec to ale bylo v pohodě v pohorkách. Naposled slaňujeme a dolejzáme do Kežmarské štrbiny. Lano jde do batohu a my docházíme na Kežmarák. Tady naše lezení končí. Čas máme dobrej a k tomu naději, že na chatu se dostaneme bez čelovky. Jsou asi dvě hodiny. Dáváme jídlo a za chvíli na vrchol dochází náš gajdík s klientem. Scházíme přes Huncovské sedlo a Huncovskou dolinkou k magistrále. To nám trvá asi 3 hodiny. Dál pak jdeme na Skalnaté pleso. Začínáme toho mít pomalu dost. Proběhnem okolo Zamky a drtíme kopec na Terynu. Cestou potkáváme rozsypaného nosiče. Nabízím že mu něco vezmu, ale nechce se o tom bavit. Je asi osum, když docházíme k chalupě. Pěknejch 16 hodin, trochu sme se báli, že by to mohlo trvat 20. Jdem se vykoupat. Dneska se bude spát dobře.
Gajdík na Vidláku.
Sobota – Sundáme si pytel?
Ráno je nádherně a snídaně z místní kuchyně nám lepí díry v břiše. Přemlouvám Dráta, že půjdem na Brnčálův pilíř na Ladovej. Před třemi lety nás to tam spláchlo. Nastupujeme naštěstí rychleji než jsme mysleli. Do stěny už se snaží nalízt dvojka slováků s vysílačkama. Spodek je celkem vypečenej a kluci to berou trochu moc zleva. Nakonec to vybojujou a my dem taky na to. Štanduju kousek pod nima a Drát je v další dýlce předjíždí. Ještě že ta silnice tu má dva pruhy. Spěcháme na vlak a než se člověk s těma vysílačka vykecá… Třetí dýlka je maličko těžší, ale už sem to jednou lez. Štanduju a nacházim svojí starou majlonu. Beru. Pilíř je krásně kompaktní a za příštích pět dýlek potkáme asi dvě skoby. Cesta není pevně daná, člověk tady má svobodu a může lízt, kam se mu zlíbí. Dolejzáme přímo na vrchol a dáváme sváču. Sbíháme přes Ladového koně a na chatě balíme bágly. Je to ranec metrů dolů, a nohám už se moc nechce. Ve Smokovci dáváme jídlo a před nočním vlakem jdeme na pivko do Tatrasu v Popradu. Tatranka (jméno piva) mě dostala do nálady a Sto Čertov, který neprosvítilo ani tisíc lumenů mojí baterky mě pěkně vystřelilo. Vlak brzdí ve stanici, akorát když se nám tam podaří dokličkovat. Máme štígro a děcka s náma trejdujou vrchní postele za dolní. Ani bych neřek že to trvalo 8 hodin, a už stojím s croassanem v ruce na Hlaváku.
Dráťák v šesté délce Brnčálova pilíře.
Tak zdar a těším se na další lezení!
Michal
Další fotky: od Michala, Na Google