Do Tater vyrážíme již otestovaným Žluťákem z Prahy a Pardubická sekce se přidává později. V ten moment mi stevardka cpe druhou vodu a když jí říkám že už mám z Prahy, naštěstí neřeší že moje jízdenka byla až z Pardubic. Zpoždění je letos jen drobné a tak se z Popradu dostáváme postupně do Smokovce a do Tatranské Lomnice. Poslední bus do Biele Vody už je dávno fuč a tak nezbývá než nastartovat pohory. Za stupňujícího deště postupně docházíme na chatu a za chvíli dostáváme teplou večeři. Na další den je předpověď nic moc, tak lezení ani neplánujem.

Proti proudu řek

V pondělí se předpověď naplňuje a za pořádného deště za námi na chatu přicházejí Tom a Fialovi. Abychom nebyli celý den na chatě, jdeme prozkoumat žlutou značku směrem na Jahňačí štít, ale u Červených ples to otáčíme kvůli mlze a dešti. Na úterý se předpověď trochu zlepšuje a v plánu je velký hromadný nájezd na Jastrabku.

Hmla…

Já s Áďou, Mamutem a Terkou vyrážíme v předvoji – to aby Jastrabka ten nápor unesla. Skála je trochu mokrá, ale Mamut rozhoduje že lezeme. Trochu to klouže a tak Terezka i s Mamutem a ostatními otáčejí k Jastrabímu sedlu. Někteří ani nezačali lézt a už míří zpět na chatu. Pro mě s Áďou vede snazší cesta do chaty přes vrchol. Dáváme rychlou tyčinky na půl a scházíme dolu. Bohužel nenacházím tu správnou polici a taky díky mokrým plotnám se musíme zajistit. Bezpečně dorážíme do chaty a sušíme lano. Všichni jsou z počasí trochu otrávení a tak plánují výlet do Javorové doliny. Večer nás přijíždí navštívit Lucína a protože tomu chceme dát ještě šanci, plánujeme s Áďou, Petrem a Lucínou výstup na Kozí štít hřebenem.

Zatím to vypadá slibně

Ráno vypadá relativně pěkně a tak naše čtyřčlenná skupinka vyráží opět do Červené dolinky a ostatní směr Kopské sedlo. Počasí se ještě trochu zlepšuje a my snadno vystupujeme na Kozí štít během necelé hodiny ze sedla. Ideální lehký a pěkný hřeben se nám líbil a i sestup šel najít snadno. Bez batohů ještě vyjdeme na Kozí Kopku a přemýšlíme co s načatým dnem. Nakonec vítězí nápad vyjít na Jahňačí štít, kde nám chvíli zakrývají výhled mraky, ale postupně se roztahují a tak jsou i pěkné výhledy. Na chatu dorážíme okolo čtvrté a za chvíli dobíhá nadšená Mikina, která prý zvládla cestu z Bielé vody v polovičním čase než říkal rozcestník. Z výletu do Javorové doliny jsou všichni nadšení a v plánu je následující den věnovat lezení. Po bouřlivé diskuzi se utvořily 3 výpravy a to na Kolový štít, Jastrabku a na Karbunklový hřeben. Naše Karbunklová skupinka má největší otazník na sestupu.

Obsypaný hřeben

Ráno všichni vyrážíme vstříc pěknému dni. V hřebeni hodně obcházíme a tak jistíme jen asi dva úseky. Cestou vidíme Jirkovu skupinku na Zmrzlé věži jak si razí cestu ke svému cíli. Naše obavy se naplňují a sestup je docela nepříjemný a tak jsme rádi když konečně všichni dorážíme na pěšinku která vede do Kolového sedla. Dorážíme do chaty a Mamutova skupinka která lezla na Jastrabku už na nás samozřejmně čeká. Nakonec všichni netrpělivě očekáváme na zprávy z Kolového štítu. Skupinka se vrací po řetězech z Malé Zmrzlé doliny a my je sledujeme dalekohledem. Mají za sebou pěkný kus cesty a všichni se těší na večeři kterou dostávají akorát před zaklapnutím okénka. Výhled z Kolového štítu a Jirkův dokonalý výklad veškerých vrcholů které byly nebo nebyly vidět ale jentak nezapomenou.

Jistíme…

Další den se spřádají plány až ráno u snídaně. Petr vede výpravu na Jahňačí štít z Kopského sedla a po návratu říká „To lezení jsme nějak nepotkali.“ a je trochu mrzutý ze zbytečně táhnutého lana. Já, Áďa a Verča se nakonec domlouváme na Puškášovu cestu na Žeruchovu věž. Nástup nacházíme dobře a pevná skála občas prorostlá klečí nám dává celkem snadný postup. Nejdřív leze první verča, pak zase já. Nakonec potkáváme i to jedno pětkové místečko, kde trochu zpomalujem a holky to hravě přelézají v pohorách, zatímco já jsem si vzal lezečky už dole. Na vrcholu se fotíme a koukáme na sestup. Naštěstí jde vše dobře a tak jak je popsáno v průvodci – scházíme do sedla a pak kuloárem dolu až ke dvoum po sobě jdoucím slaněním. Lano se nám naštěstí neseká a tak sestupujeme na žlutou turistickou značku a dopřáváme si oběd. Na chtě pak plánujeme poslední den, který musí obsahovat i sestup z chaty a odjezd nočním vlakem domů.

Pevná skála občas zpestřená travou

Ráno vyráží naše čtyřčlenná skupinka na krátkou cestu cez knihu s cílem vrátit se před polednem. Cestu dáváme na tři délky a pak společně slaňujeme. Je to pěkné lezení, ale už to není typicky horská cesta. Martina s Žofkou lezou na naše doporučení na Kozí štít a ostatní se procházejí okolo chalupy. Na chatě přebalujeme batohy a s plnou polní se rozhodujeme pro cestu přes Plesnivec. Nikdo z nás si tu cestu nepamatoval tak dlouhou a tak jsme všichni rádi když dorážíme k chalupě kde si dopřáváme odpočinek. Dál pokračujeme po značce až do Tatranské Kotliny kde vyčkáváme na autobus. V nádražce v Tatranské lomnici vychutnáváme tradiční halušky a dáváme si koupel v místní stoce. Z Popradu ještě sledujeme nádhernou siluetu Tater, která je téměř bez mráčku. Žlutý vlak nás veze domů, přičemž většina z nás je nalámaných na sedačkách a já s Petrem ležíme v uličce. Petr před Pardubicema povídá: „To byl bivak…“ a já nemůžu než souhlasit.

V řadě za sebou…

Horoškolka se opět povedla a já doufám že se na té další znovu potkáme v dobré formě pro pěkné výstupy!

Díky všem zůčastněným,

Michal

Další fotky: od Michala, od Světlany