Sonnjoch, pokus II (21.6. 2005)

Sonnjoch je jeden z nejvýchodnějších vrcholů Karwendelu. A sice vrchol impozantní. Přestože jsou jeho stěny tak trochu legoland, je v nich možné najít zajímavé linie v přijatelně pevné skále. Lezecky zajímavá je východní stěna. V pravé části poskytuje pěkné sportovní cesty ve vyjimečně pevné skále (a to nejen v mítním měřítku. V levé části jsou staré klasiky doucí napříč celou stěnou, což dělá něco přes 1000m převýšení.

Loni jsme si Sonnjoch vybrali s Petrem Stejskalem ze dvou důvodů. Jednak příjezd od Mnichova je krátký a za druhé délka náastupu je kratší než délka některých cest. Takže, jak ke stěně - kus za Mnichovem se dáte na Bad Tolz a pak Achensee. Za Achensee odbočíte na Pertisau a pokračujete přes mítnici (večer bezplatně) na Gramaialm. Zhruba 1km před ním (a 6km za Pertisau) je napravo vidět turistická šipka na Sonnjoch. A tady se parkuje. K východní stěně vede krátký (1 hod) ale strmý přístup, který zhruba 5min sleduje turistickou cestu a u velkého sněhového pole z ní odbočí přes pole směrem ke stěně. Postup vede dál přímo vzhůru podél soutěsky spadající z levé části stěny (obtížnost 2). Nad soutěskou se už snadněji traverzuje podél stěby až tam, kam má kdo namířeno.

My jsme si tehdy vybrali přímou SV stěnu a její variantu Rampa. Název varianta je poněkud komický, protože s původní linií se setká až v posledních stech metrech, ale to celkem není zajimavé. Každopádně obtížnost šest nám přišla na takhle dlouhou klasiku tak akorát, abychom byli do večera dole. Nezarazila nás ani Novákova nutnost obvyklých jistících prosředků, mezi které jsem řadil friendy a vklíněnce. No skončili jsme po 500m metrech v kompatních plotnách, kde beze skob težko štandovat. Navíc jsme přes všchno úsilí nedokázali z průvodce odhadnout další postup, ač cíl se zdál jasný - jediné průstupné místo v pásu převisů vysoko nad námi. A právě toto vědomí mě hnalo zpátky do lokrů Sonnjochu.

Trvalo to zhruba rok, než se mi podařilo někoho nadchnout pro nejištěnou dlouhou klasiku. A sice, na víkend dorazil David Stejskal s tím, že se podíváme k Dachsteinu. Jenže půl víkendu propršelo a ani pěkná klasika na Daumling Davidovi nestačila. Tak jsem vytáhl ze skříně svýho kostlivce; teda neřekl jsem Davidovi úplně všechny podrobnosti o charakteru cesty, s tím, že na to bude času dost. Přibali jsme pytel skob, od Valyho půjčili druhé kladivo (teda spíš kladívečko, vážilo o málo víc než jedna skoba) a vyrazili.

S vědomím dlouhého dne jsme si nedělali násilí a do stěny vlézali krátce po půl desáté. Dlouhou rampu jsem si dobře pamatoval z loňska - celkem bez obtíží ji lze rychle přelézt, místy je dokonce skoba ke štandu.

Rampa končí velkým odštípnutým blokem. Loni jsme to vzali kolem něj rovnou nahoru, ale nezajistitelná šestková délka nakonec nikam nevedla. Tentokrát jsme tedy šly pod blokem. Dvě délky celkem lehkým ale sypkým terénem končily prvním pásmem ploten. Tyto plotny jsou celkem členité a k jištění ještš není třeba skob.

Rychle se dostáváme k druhému pásmu převisů a zároveň k prvním problémům. Zde jsou plotny naopak velmi kompaktní, průvodce ukazuje pokračovat doleva po lávkách k převisům. Nicméně, čím víc vlevo, tím prohnilejší skála a pomalu se začínají vracet pocity z loňska. Vracím se a zkouším jít naopak doprava do ploten. Jde to lépe nahoru než by to slo dolů, tak pokračuju, co lano dá. Když už moc nedává, vidím římsu a u ní spárku na střední skoby. Zatluču štand a přemýšlím, co dál. Převisy jsou už na dosah, maximálně dvě délky, ale terén je dost nezřetelný. Nakonec beru Davida, víc hlav víc ví. Máme dvě možnosti - doprava přes převisy k rampě a po ní k únikové spáře, nebo přímo plotnama.

Průvodce nám už neporadí, rampa se mi zdá přijatelnější, tedy pokud to rampa je, což odtud není úplně jisté. David zase radši do ploten než do převisů, a tak i jde. Krok za krokem se prokousává vzhůru až po 40m narazí na obtíže. Plotny se dal nedají jistit, jednak protože jsou kompaktní a druhak, že se uz vystřilel. Zatkouká skobu a polehoučku slaňuje zpátky ke mně. Nevím, jak dlouho to trvalo, každopádně jsem v životě dýl nedýchat nevydržel.

Navzdory únavě a pokleslé náladě se ujišžujeme, že dáme ještě pokus k rampě a kdyby nic, tak balíme. Lezu teda do převisů, které jsou z vápence ostrého jak nůž. Lezení doslova na krev. Ale ne tak těžké a celkem jistitelné. Jen kvalita skály hodně kolísá. Občas je třeba odlámat volný povrch, pod kterým už to celkem drží. Po 55m už mi lano stahuje sedák, dávám poslední převis už jen proto, abych viděl, co je rampa zač. A ke svěmu překvapení nacházím standovací skoby. K únikové spáře je to sotva 20m lehčím terénem. Zachvacuje mě euforie. Dobírám Davida, srším vtipem jak špatnš izolovaná rozvodna a už se těším na závěr. David to bere ke spáře, pak chvíli kleje jak jen on to umí. Souká se nahoru a kousek před koncem lana standuje. Jeho pesimistické poznámky mi na náladě neuberou, zvesela je glosuju a šinu si to ke spáře. Ta je ukázková, teda by byla za sucha. Teď jí teče voda smíchaná s bahnem. Maglajz nanic, chce to silnějc brát. Uprostřed jsou dvě skoby a celé je to trochu v záklonu. Davide, respekt!

Nicméně, s úsměvem to jde lépe, spára se překulí do žlábku, který končí u převisu. A tady mi mrzne úsměv na tváři. David visí ve štandu, jedna skoba zatlučená ze spoda, druhá v mechu. Nad převisem kompaktní plotny. Rozhoduju se pro traverz v převisu a pak plotnami do travnatého kotle 10m od nás. Tam to vypada jistitelně. Jemnou práci komplikuje únava, ale nakonec se tam dostávám. Zde je skoba a asi by se tu štandovalo lépe. Jen to není šance zespoda najít.

Další postup je plotnami nahoru, obtížnost klesá a po dvou délkách jsme na předvrcholové polici, kde je možné cestu opustit. Zbytek už nedolézáme, rozbité plotny plné sutě nejsou motivující a po deset hodin v lokru je tak akorát.

Sestup turistickou cestou nezabere o moc víc než hodinu, takže nám ještě zbývá čas na nějakou tu koupel v Achensee.

Co dodat, pětkové/šestkové lezení je třeba hledat v obtížnějších plotnách a až na dva štandy po svém. Každopádně, cesta je to nesporně velkolepá, v tom se Jirka Novák neplete. V ostatním ano. Proto přikládám své topo a znázornění cesty. Okolní plotny jsou vyzývající a co jsem teď sehnal levně bednu nejtů, začínám tušit, že by Sonnjoch mohl mít další pokračování.

Zdenek