Říkali jsme si že bysme měli okusit krásy i strasti Tater tentokráte na vlastní pěst.

A tak jsme vyrazili do ve složení Áňa, Verča, Martina a Michal. Termín padl před každoroční Horoškolku. Rozhodli jsme se navštívit Batizovskou dolinu, kde je mnoho menších hotelů, jejichž obsluhu zajišťuje TANAP – skoro jsme si jí v električce „vypítali“.

Vyražíme všichni žlutým vlakem v pondělí ráno z Prahy, Martina přistupuje v Pradubicích. Cesta ubíhá, ale za 7 hodin ve vlaku už se člověk začne těšit do hor. V Popradu přesedáme na električku a jedeme do Vyšných Hágů. Plán je vyjít nad Batizovské pleso a objevit vhodný hotel. Nakonec ho nacházíme dřív, než jsme čekali a uléháme.

Výstup k Batizovskému plesu

Druhý den je nádherně. Stěhujeme těžký batohy pod kostolík, kde dáváme snídani a odkládáme nelezecké zbytečnosti. Všichni se těšíme na Kuttovy platne na Batizovský štít. Nakonec jsme v cestě tři dvojky – asi je fakt vyhlášená. Lezení je pěkné, plotnovité a těžkostí moc není. Áňa to dává s přehledem v pohorách, my ostatní jsme rádi za lezky. V předposlední délce útočí borec z první dvojky na Verču reverzem, naštěstí se netrefil a dostal zpátky kyblík i se sprdem od Áni i Verči zcela zdarma. Oni cestu slaňují, ale my chceme vrchol. Jdeme tedy doprava po hřebeni. Na vrcholu se konají tradiční hody. Počasí se nemračí a tak nespěcháme. Moje snahy najít sestup se ukázaly jako nevhodné a tak nakonec pouštím do vedení Áňu – jde to líp. Dole zjišťujeme, že jsme se skoro všichni spálili – jižní stěna nám moc stínu nedala. Dáváme véču a hledáme vhodný hotel.

Kuttovy platne

V tom co jsem vyhrál já jsem umělěcky bodnul nafukovačku – to se bude chrupat. V noci nakonec neprší, přeháňka přišla až ráno. Martině s Verčou se moc lízt nechce, tak dáváme s Áňou alespoň historicky významnou cestu na Kostolík, kde údajně zemřel Stanislawski. V průvodci píšou lámavé a něco na tom je. Naštěstí se to v druhé délce zlepší. Kostolík je malý záprdek mezi velikány, ale na třetí den to stačí. Hledáme nocleh na vyšné Batizovské rovni a pomýšlíme na Gerlach. Říkáme si co je na těch cestách asi tak záludného, jsou psané na 3 hodiny…

Na Kostolík?

Trochu těsno, zato teplo

Večer lije, fouká a my jsme se úplně nejlíp nevyspali. V pět ráno počasí nevypadá, tak ještě ležíme. Nakonec se zvedáme a vypadá to, že platí původní plán. Já s Martinou Krišakovy platně, Áňa s Verčou Gálfyho o kus vedle. Nástup máme asi dvacet minut a hledáme kudy do stěny. Snad jsme to našli dobře. První dýlka je těžká, ale pěkná. Martině se nechce tahat a tak lezu na prvním já. Na třetím štandu se ještě vidíme s holkama, vypadaj trochu nejistě co se směru týče. Mají to těžší a navíc na štandech narozdíl od nás nemají nic. My jsme rádi za 1–2 skoby, člověk se hned cítí líp když si myslí že je správně. Pak je ztrácíme z dohledu. Po dalších několika dýlkách se dostáváme na hřeben. Doufáme, že je to na vrchol blízko. Pohled na Batizák nás ale neuklidňuje, vejškově jsme níž. Balíme jedno lano a jdem na postupový jištění. Hřeben obcházíme kde to jde a snažíme se být rychlí. Několikrát už jsme si mysleli že to je ten vrchol, ale vždycky se objevilo něco vyššího. Cestou se ještě objevily dvě místa která jsme odjistili, pak se terén zjednodušil a po několika dalších vrcholech si znovu říkám – kde je ten kříž sakra. A pak ho vidím – sláva! Martinu už pěkně táhnu. Dáváme sváču a říkáme si co asi holky. Cestou se zatáhlo a spadlo i pár krupek. Říkáme si, že je to lepší než voda. Čekáme tak hoďku od té doby co jsme přilezli a pak se rozhodujem jít dolů. S tmou to bude tak akorát. Holkám necháváme vzkaz a vyrážíme. Po půl hodině sestupu zahlídnem v mlze holky, jak si razí cestu nahoru – jsme rádi, že o sobě víme. Sestup je mokrý – už začalo pršet a tam kde dřív byly řetězy, zbyla akorát oka. Cesta dolu je psaná na hodinu, nám ale dvě nestačily. Když jsme konečně na suti, přichází mlha a šeří se. Zapínám mobil s GPSkou a doufám, že najdeme včerejší hotel. Jdeme pořád nahoru a až se to srovná tak odbočit doleva. A ono pořád nic. Naštěstí se chytá GPSka a my se trochu vracíme a nacházíme ráno opuštěné obydlí. Je už pěkně pozdě, vaříme večeři a čekáme na holky. Když vidím světlušky, jdu jim naproti. Jsou rádi za čaj i brkaši, ale hlavně že jsme všichni zpátky. Zítra se rozhodujem nevstávat. V plánu je asi něco krátkého a ústup před víkendovým nájezdem horolezců i výběrčích daní.

Vrchol!

Nakonec se vyprdelíme až okolo desáté a někdy v jedenáct můžeme jít. Verča s Áňou zkouší Tatarku na Batizák a já s Martinou jdeme něco jednoduššího na Kostolík, vede Marťa. Sraz dáváme ve čtyři pod Kostolíkem. Ještě svačíme a přesunujem se k Hrebienku. Na zítra si Áňa vysnila Lomničák a já se tam za ní docela rád svezu. Vracíme se do Vyšných Hágů, kde zjišťujeme, že jsme mohli jít klidně skoro po vrstevnici od Batizovského plesa až na Hrebienok. Kdo to nemá v hlavě, má to v nohách a tak dobíháme električku a pak supíme podél lanovky nahoru. Nakonec je to kratší než jsme mysleli. Přebalujem matroš, dáváme budíka na čtvrtou.

Královské dělení

Kde že je vrchol? A kudy sme to lezli nahoru? a kudy dolu?

Počasí vypadá dobře, dáváme s Áňou snídani a snažíme se nevzbudit holky. Chtěj si dneska trochu odpočinout a odnést část nákladu k Zelenému plesu, kde budem vegetit při Horoškolce. Vyrážíme o půl pátý – už je světlo že by se dalo lízt. Doufáme že budem stíhat. Na cestě potkáváme týpky který nám trochu radí s nástupem. Cesta do Téryho kuloáru je naštěstí znatelná a tak jsme okolo osmý na nástupu. V Téryho kuloáru je místy ledová glazura a v západní stěně ještě chvíli nárok na slunce nebude. Oblíkáme na sebe všechno co máme a jdem do toho. První dýlka má být lehká a tak začínám a doufám že na mě vyjde to lehčí hlavně nahoře – dámy mají přednost. První dýlka mi trvá skoro hodinu, necítím ruce, nohy, přelézám štand… Říkám si že jestli je tohle za 3 tak můžem jet rovnou dolu a plácnout se někde na sluníčko. Áňa se rozehřívá a valí dál, je to trošku lehčí a v jejím podání výrazně rychlejší. Na mě vychází choďák a na Áňu první těžší místo za V+. Zvládá to bravůrně – plotny a vyvažování tahle holka prostě umí. Myslí ale i na mě a do traverzu cpe jištění. Na mě vychází pěkná délka a už se rýsuje Hokejka. Tady musí zabojovat Anun. Radím jí, ale úplně blbě. Zakládá frienda tak dobře že nejde ven. Nakonec se kousek vrátí a přeleze to. Hned za převískem následuje těžká plotnička kterou si Áňa dává středem. Já se pak držim v koutě a stejně mám co dělat. Další krátká dýlka a jsme pod komínem. Áňa ho zdolává bravůrně a pak následuje převísek. Vyadá to dost těžce. Ukazuje se že na půlkách neumím dobrat – ještě se mám co učit. Odzhora visí tenoučká pružná reepka a s pomocí ní se Áňa dostává nahoru. Když se tam po chvíli taky klepu, ani mě nenapadá snažit se to přelízt volně. Jsme už celkem unavený. Dolézám poslední komínovou délku a vylézám do trýchtýře o kterym jsem slyšel vyprávět. Za deště bych tam bejt nechtěl. Balíme lana a dolézáme poslední metry na vyhlídku. Jsme fakt rádi, že jsme nahoře – povedlo se! Zabíráme půlku chodníčku, kde se hrnou davy turistů v lodičkách (vyjeli sem lanovkou). Sundaváme oblečení, rozhazujeme matroš, pojídáme tejden starej chleba a je nám dobře. Chápu, že těm lanovkovejm turistům z toho možná moc dobře nebylo, ale co. Spraviem si fotku na vyhlídke a ještě dalších sto a zas pojedu dolu… Zevlíme docela dlouho a pak taky děláme pár fotek. Pro sestup volíme řetězy směr skalnaté pleso a pak šílenou klikatou cestu pod lanovkou, která skoro vůbec neklesá, hlavně že se klikatí. Na Skalnatém dáváme pauzu, kofolu za dvěpade si můžou nachat v sudu, ale záchody maj pěkný. Scházíme pomalu na Hrebienok a těšíme se na véču. Martina s Verčou nás prý předstihli jen o pár minut. Byl to docela dlouhej den a tak po večeři rychle usínáme.

Veget

Výhledy

I s nalezenými brýlemi

V neděli dáváme „odpočinkový“ sestup do Tatranskej Lomnice a pak zas výstup na Zelené pleso, kde budem pár dní vegetit na Horoškolce.

Docela se nám ten vejlet poved a tak díky všem zúčastněným!

A zase příště se zase těším,

Michal