Bregaglia (nechž není více zvána Bergellem)

Letošní sezona se vyvíjela ve znamení smůlt. Nejdřív jsme s Mírou zrušit výstup na Freney, poté jsem se vracel předčasně z Tater (kamarád, nejmenovaný, nezvládl veečeři a hned od příjezdu zvracel a .... kde se dalo. Takže se rozhodlo o návratu nejbližším vlakem. Nicméně se mi podařilo sehnal polského kolegu do wzpinanie a zdálo se, že se karta otáčí. Leč mi Honza odvezl lano a já ho s blesky v očích následoval dalším vlakem. Asi jsem vypadal dost nasupeně, ani celníci na hranicích se mě radši na nic neptali). Dost ale stesků, naděje je hlavním motorem našich životů, přišlo září a s ním týden v Bregaglii (pro německé murousy též známo jako Bergell).

Už čtyřletým plnánem byla severní stěna Pizzo Badile cestou Another day in paradise a abych osudu nedal šanci, přibalil jsem pytel skob, nýtů a zánovní fifiháček.

Dojezd v sobotu večer (bo my pilní pracujeme do pátku do noci :-(, pár ranních mráčků vylepšilo náladu, a tak jsme fofrem vystoupali na chatu Sciora a už méně rychle k nástupu cesty Via di Mezzo na Torre Innominata (ve volném překladu Obyčejná cesta na Bezejmennou véž). Přes název se jedná o krásnou odjištěnou cestu v plotnách a spárách (1. a 9. délka). V desáté autorům zbyly dva nýty, tak si hákli převisou plotnu. To jsme my, klasici, nemohli nechat bez odezvy a střihli jsme si variantu asi 3m vpravo převislou spárou, která ochotně pustila. Pojmenovali jsme ji Innominata in Nominata. Taková slovní hříčka pro nás latiníky...

Ale teď už myslíme na zítřek a Badile. Seběhneme k chatě, už se ptáme chatařky na předpověď počasí a abysme jen nebrali, obědnáváme i dvě piva (přetože je expedice teprve na začátku a rozpočet jako obvykle napjatý). Leč ouha - chatařka prý černým nenalevá a počasí má být špatné. Asi jen pro černé. Navíc nechápu, co je černého na bivaku pod kilometrovou stěnou, když nejbližší chata je 3 hodiny pochodu. Inu, beze vší korektnosti - Švýcaři jsou Kreténi. A jestli se jim to nelíbí, až mě přesvědčí o opaku. Zatím se jimto moc nedaří.

Natruc teda nepřespíme na chatě, ale ještě za tepla běžíme k úpatí Badile. Od Massima z Itálie dostáváme zprávu, že zítra má být pěkně až do odpoledne, pak se chystá přejít nějaká fronta. Strategie je tedy jasná - valit nahoru, co to půjde a když bude zle, tak slanit.

Po ranním váhání kvůli mlze přeci vyrážíme. Aspoň ke stěně, když už jsme vstali v pět. Mezitím se počasí lepší, a tak se dáváme do práce. Jirka Novák opět nezklamal, hodinové bloudění na nástupu ale rych;e doháníme s vědomím, že dnes rozhoduje každá minuta. A tak třemi délkami za hodinu ukrajujeme z 22 délkov0 porce. Odpoledne se počasí horší, mlha je čím dál vlhčí, ale při dosažní konce cestay na hřebeni se na chvíli roztrhá. Asi aby nás o hodinu později při slaněnní pěkně propláchla. A když se k tomu na posledním úseku přidá i bouřka, necháváme vše ve stěně a mizíme ke stanu.

V noci jemně sněží a ironií osudu se mi ráno podaří zapálit až poslední sirku. Je jasné, že musíme dolů. Tam už na nás čeká Míra s Jirkou a po rychlé poradě přejíždíme na jih do Mella. Naději na lepší počasí je třeba řádně živit, ale ve čtyřech se lépe věří. Zůstáváme na rozhraní fronty - 10km na jih je teplo a slunce, 10km na sever zima a sníh. A my tu budeme lézt na větším kameni (Sasso Remenno), protože nás počasí nepustí ani do údolních stěn.

Další den už nastupujeme. A aby bylo veseleji, Petr si přejede helmu autem a Míra si ji hodí ze srázu. Já s Jirkou jsme nudní patroni. Dojdem k nástupu, rozbalíme, vylezeme, slezeme. No nic. Večer nastupujeme do hor. Ceká nás Cima del Cavalcorto a v ní pytel na jaře pověšený do druh délky. Teď jsme po nuceném odpočinku silní a odhodlaní. Cestou potkáváme místní pastevce, hned se s náma druží - bravi cecoslovacchi - a poradí nám, kde mají nahoře bivaky. Jo Italové, to jsou lidi. Já jsem sice Kelt, ale italský - od podzima se učím italsky, takže la prossima volta scrivero ad italiano, ne?

Ranní modré nebe dává prostor nejodvážnějším ideám - dáme to solo a pak ještě věž vedle, co? Za chvíli ale dojde k nepochopitelnému. Na úplně modr0m nebi vyroste vysoký mrak právě a jen nad Cavalcortem. Ze slunce není nic, navíc se zvedl ďábelský vítr. Na štandu to se mnou mává jak s kohoutkem na střeše, Petr si k tomu ráno asi vytáhl Ikara a za let v první délce mu dáv]8m plný počet bodů k pilotnímu průkazu na ultralight. V sílícím větru se nadá moc dělat, člověk se sotva drží a postoupit může jen, když ta siberie povolí. A to se stává čím dal vzácněji. žene nás už jen zvědavost. Takže pytel posouváme ke čtvrté délce a hurá dolů. Jenže po hození lan, zůstaly konce viset ve větru hned vedle mě. Přibalím do báglu jeden valoun, to by bylo, abych teď nejel dolů.

V basecampu vládne ponurá nálada. Jsme horolezci, ne pytláci. A to Míra s Jirkou dopdaly na chlup stejně. Z nouze a zimy se vrháme na bouldering, vymýšlíme jich tu hafo, nejtěžší minimálně za 7c+. A nakonec jich i pár vylezem, odhadem tak těžší 4c.

Na kutě jdeme brzo, ráno přijede Massimo, tak musíme sestoupit. Další dva dny polezeme v teple v údolí. Ale sem se určitě ještě někdy vrátíme.

Poslední den zůstává pouze nejtvrdší jádro (tedy já s Mírou), ostatní odjeli za prací. Jsme unvaní a rozervaní. Přesto nás čeká mýtická cesta Oceano Irrazionale. A i naše lezení je trochu iracionální. Nebo snad surrealistické? Vzedmutými žulovými vlnami prostupujeme pomocí systému spár a nenecháme se shodit až dosáhneme vrcholu. Konec poetiky. Konec vzpomínek, je třeba se dívat dopředu. A tam jsou další kopce, které je třeba překonat.